napsal Dan Edwardes, přeložili Venco Hipptyp Forman a Markéta Jakešová

zveřejněno 06. 11. 2016

Zdroj: Dan Edwardes – Being Strong: Being Useful?

Kvůli komu děláš parkour? Proč vlastně trénuješ? V čem spočívá význam toho riskování při skákání a mučení se při fyzickém tréninku, čemu slouží ty neuvěřitelné pohyby?

Zakladatelé parkouru, ti původní, tvrdili, že člověk musí být silný, aby byl užitečný, že smysl tréninku by měl být v schopnosti pomáhat svému okolí – kamarádům, rodině, společnosti, stále se zvětšujícímu okruhu lidí kolem nás. Původní motivací, která stála za zrodem “art du deplacement” (umění pohybu, pozn. překl.) – které nyní známe pod názvy parkour a freerun –, byla snaha dosáhnout stavu mentální a fyzické úplnosti, schopnosti podstoupit jakoukoli výzvu, přijmout jakýkoli úkol a dostát jeho splnění, překonat všechny nesnáze. Je to utváření sebe sama pomocí zkoumání, objevování, úsilí a zároveň volnosti, pomocí nikdy nekončícího zkoušení a tréninku, vedoucímu k jedinému cíli – být užitečný k ostatním. Být užitečný. Velmi všeobjímající pojetí.

Ptám se: Kam se ztratila tato myšlenka? Vidím parkour kolem sebe všude, kam se podívám, dokonce v televizi a v rámci různých soutěží, samotné natáčení videí se stalo cílem. Je toto parkour? Jistě, má to stejnou vnější formu; ty pohyby, fyzická síla a kontrola, obdivuhodné skoky a jedinečná ladnost, které jsou podpisem tohoto umění. Vizuální kvalita je nepopiratelná. Ale je to všechno, čím dnes parkour je, čím se stal? Kde je motivace? Kde vnitřní kvalita? Ztratila se snad? Já nejsem ten, kdo má odpovědět na tuto otázku, jsi to ty.

Jak tato disciplína expandovala, otevřela se statisícům lidí, novým vlivům a požadavkům, a nevyhnutelně se tak vyvinula. Někde je až sterilně čistá, jinde jakoby rozředěná a nejčastěji změněná k nepoznání. Dokázali jsme ji využít, změnit, zneužít, zlepšit, nepochopit, někteří ji ztratili, jiní naopak nalezli: to vše za pouhých deset let od té doby, co ji objevila široká veřejnost. Jen za svůj život jsem viděl bojová umění, která šla stejnou cestou, na začátku s originální myšlenkou, která – v důsledku popularizace – zšedla, až se ztratila docela, zanechávající za sebou prázdnou skořápku navenek připomínající původní ideu, nic víc. Zdá se, že tak to chodí.

Ale musí tomu tak být? Parkour skutečně má traceurovi (člověk praktikující parkour, pozn. překl.) co nabídnout a skrze něho samotného a jeho trénink toho nabízí ještě mnohem více jeho okolí a celému světu. A je pravda, že moderní společnost pořebuje sílu a hodnoty ukrývající se v parkouru víc než kdykoli dřív. Tato síla se však nenachází v televizních pořadech ani v obrovských skocích či v hledání a nacházení sponzorů, získat ji můžeme jen poznáním sebe sama při zdolávání zkoušek a výzev, při získávání sebejistoty pocházející z neustálého pokořování svého strachu a překračování vlastních hranic, při tréninku s přáteli a rodinou vedeném v kamarádském duchu. Nachází se v tom, co nám tento pohyb přináší, ne v pohybu jako takovém.

Vždy jsem věřil, že síla ukrývající se v srdci parkouru se neztratí, že je možné ji předat dalším generacím a tak neustále, i když jen po troškách, napomáhat společnosti, ve které žijeme. To pro mě znamená parkour. Kdyby se toto ztratilo, kdyby se z parkouru stal jen další vybledlý stín skvělé myšlenky, jak už se to stalo mnoha jiným bojovým uměním, byl by to vskutku smutný konec.

Jsem si jistý, že se tomu můžeme vyhnout. Ale duch parkouru není jen nějaký ušlechtilý koncept, nějaký ideál, vznášející se v ulicích Lisses, Evry a Sarcelles. Nezůstává zapomenutý v ponuré historii umění, známé jen několika vyvoleným trénujícím. Duch parkouru existuje a žije právě v samotném trénování a praktikovaní parkouru každého z nás. Tím pádem naše záměry, náš přístup a naše chápání parkouru samotného ovlivňují jeho budoucnost každý jeden den našeho tréninku. Ovlivňujeme ho drobnostmi, které však mají velký význam, ovlivňujeme ho na každém jednom tréninku, při každém jednom setkání se s neparkouristy, při každé exhibici, při každém skoku, v průběhu každého televizního interview, v průběhu každé diskuse. Je to živý organismus. Aktivní přítomnost. Každá drobnost má svůj význam.

A na čem záleží úplně nejvíc, je to, co parkour přináší do tvého života, a následně to, co ti umožní vykonat pro druhé.

Jaký by to jinak mělo význam?

“Člověk je součástí celku, který nazýváme “vesmír”, je častí limitovanou v čase a prostoru. Vnímá sám sebe, své myšlenky a pocity jako něco oddělené od zbytku… je to něco jako optický klam jeho vědomí. Tanto klam je pro nás vězením, omezuje náš rozhled pouze na naše vlastní touhy a náklonnost jen pro pár nejbližších osob z našeho okolí. Musíme se snažit osvobodit se z tohoto vězení rozšiřováním svého okruhu soucítění, dokud v něm nebudou všechny živé bytosti a celá příroda ve své plné kráse.” – Albert Einstein