napsal Tomáš Taran

zveřejněno 06. 11. 2016

V tomto článku se pokusím rozebrat několik problémů, které v dnešní době sužují parkourovou komunitu a ke každému z nich se v krátkosti vyjádřit. Článek berte jako vyjádření názoru, ne striktní pravidla.

První kontakt

Zdá se mi, že se v poslední době na jamech a srazech účastníci rozdělili do mnoha uzavřených skupin a spíše než o pohodovou atmosféru, šlo o soutěžení. Myslím si, že alespoň jako projev úcty bychom se mohli před začátkem každého tréninku pozdravit. Pokud se vidíme prvně, tak představit. Je mi jasné, že z desítek neznámých lidí na jemu, kteří se vám začnou představovat si je jménem není možné zapamatovat všechny. Působí ale hezky, když máte alespoň představu s kým trénujete. Jaký pozdrav zvolíte, je už jen na Vás. Na rozloučení a poděkování za trénink by se nemělo zapomínat.

Vzájemná podpora

Dále bych se chtěl pozastavit u vzájemné podpory, která většinou funguje, párkrát jsem se ale setkal s opakem. Když vidíte někoho, kdo se chystá na skok z kterého má strach, nabídněte mu „security“(záchranu, jistíte ho, kdyby padal, tak ho chytnete), poraďte, nebo mu prostě jen řekněte „Pojď, to dáš. Skákal jsi už mnohem větší dálky a na tohle určitě máš.“ Rozhodně nikomu moc nepomůže, když k němu přijdete a začnete do něj hustit, jak se rozseká, něco si zlomí, vypadá nervózně, či že jsou někde cítit palačinky.

Když máte při hromadném posilování spoustu sil a vedle Vás je někdo, kdo už nemůže a nejradši by to zabalil, jednoduše ho podpořte. Zakřičte „No ták, ještě dva kliky, dáš to, pojď!“, nebo mu u shybů podepřete nohy. Sice neodjede celou sérii úplně poctivě, ale dokončí ji a udělá tak stejný počet opakování jako všichni ostatní. Nikdo neudělá víc a nikdo méně. Nezapomínejte, že ten člověk kterému pomůžete, Vám může Vaši službu někdy oplatit a příště Vás podpořit.

+1

Když už tu byla řeč o posilování, tak je parkourovým zvykem u poslední série vždy udělat o jedno opakování navíc. Například místo čtyřiceti kliků jich uděláme jednačtyřicet. Není to kvůli tomu, že ten jeden klik navíc by nám dodal „superb strength bonus“. Ten poslední by měl patřit lidem, kteří neměli tolik štěstí, aby tu teď mohli cvičit s námi. Lidem, kteří nemohli přijet kvůli penězům, kvůli postižením, nebo osobě na které nám záleží. Je to vlastně symbolem toho, že nemyslíme jen na sebe, ale snažíme se také pomoci ostatním. Současně nám to prospěje, protože poslední opakování bývá vždy tím nejtěžším. Když si u toho vzpomenete na kamaráda, který s námi měl jet, ale nemohl například kvůli zranění, tak to opakování prostě zvládnete. Necvičíte v tu chvíli jen pro sebe, ale pro oba.

Respekt k okolí

Nechci nikomu nakazovat, co by měl, nebo neměl dělat, ale když je někde cedule „Soukromý pozemek. Vstup zakázán!“, tak bychom tam lézt neměli.

Další věcí je respektování kolemjdoucích. Když se jim nelíbí, co děláme, nejdřív bychom se měli pokusit v klidu vše vysvětlit. Reagovat přiměřeně, ne hned na každého nadávat a dělat si z něj srandu.

Diskriminace

Hodně důležitý bod. Doneslo se ke mně, že na nějakém pražském jamu se skupinka parkouristů posmívala jednomu z nás, kvůli tomu, že je tmavší pleti. Tohle prostě do parkouru nepatří. Všichni jsme si rovni.

To platí i o diskriminaci parkouristek. Je opravdu smutné, když se na tréninku mezi sebou pozdraví kluci parkouristi a “něžnější polovičku” přejdou bez povšimnutí. Zase tu platí to stejné pravidlo: Všichni jsme si rovni a nezáleží na tom, kdo udělá více planchů, nebo kolik skáče précem.

Soutěžení

Co se týče soutěžení, je vlastně jen na nás, jak k tomu kdo přistoupí. V ideálním případě by měl dotyčný soutěžit sám se sebou. Pokud soutěžíte s ostatními, budiž, ale rozhodně nejde o to je ponižovat pokud skočíte něco, co oni ne. Když se podíváte například na “Red Bull Art Of Motion”, soutěží se tam, ale většina “soutěžících” se přesto navzájem podporuje. Lidé, kteří tam jdou, jsou opravdu skvělí skokani a většinou si to jdou užít. Prostě si jen zaskákat, nějak extra to nehrotí. Přesto se však stane, že se objeví „neznámý“ borec, který se chce proslavit a v prvním kole skočí jako svůj první skok double sideflip, který nemá zvládnutý a soutěž pro něj končí během šesti vteřin tím, že leží v sanitce. Dobré že?

Parkour je pro dost z nás vším, tak proč se nesnažit si tréninkovou atmosféru zpříjemnit.