napsal Ez, přeložil Jakub Sedláček

zveřejněno 06. 11. 2016

Originál: Jump Magazine vol. 9 (alternativní zdroj: Issuu.com)

Ahoj Dane. Nejprve se nám představ.
Daniel: Jmenuju se Daniel Ilabaca, žiju v Moretonu v Anglii. V současné době mi je 22 let a parkouru se věnuji po většinu mého života.

Kdy ses poprvé nechal inspirovat k tomu, abys šel ven a hýbal se?
Daniel: Hm… už od raného mládí jsem velmi vnímal pohyb. Hlavně skrze Jackieho Chana a další filmy. Takže k tomu, abych šel ven a zažíval dobrodružství a dělal jiné věci, jsem byl inspirován filmy. Byl jsem ve špatném bodě mého života, kdy jsem se zdržoval na ulicích a v ganzích, ale jednoho dne jsem viděl kluka udělat wall flip, později jsem o něm zjistil, že dělá capoeiru, ale to bylo to, co jsem potřeboval. Konečně jsem viděl něco, co mě mohlo hnát pozitivním směrem.

V čem to bylo, že tě pohyb tak přitáhl?
Daniel: Nešlo ani tak o pohyb, jako spíš o osobu, která to dělala. Vím, že to byl wall flip, který byl fascinující, ale toho času jsem byl obklopen lidmi, kteří mi říkali, že jejich styl života je takový, jaký by měl být a přesně takový život se očekává i ode mě. Ale ten kluk byl prostě jiný než všichni ostatní a já věděl, že jakmile bych začal dělat to, co dělá on (ať už to bylo cokoliv), nakonec bych se mohl najít v trénování umění. Taky jsem ve škole potkal kluka jménem Martin, který byl skateboardista. V zahradě podél plotu, jsme hráli dobrodružné hry a dospělo to až k bodu, kdy jsme chodili v noci ven a předstírali jsme, že jsme ninjové. Potom jsem viděl na internetu video “Ripley’s Believe it or not”, které ukazovalo kluky z Yamakasi, a myslím, že to byl pro mě bod, kdy jsem si pomyslel, že to je ono. Vidět ty kluky v jejich věku mi dalo víru a naději, že kdybych pokračoval v tom, co jsem dělal, mohl bych být šťastný skrz pohyb po zbytek mého života.

Když se vrátíme zpátky k bodu, kdy jsi viděl toho kluka, co dělal capoeiru. Jaké kroky jsi udělal, že ses dostal do bodu, kdy ses pravidelně a vědomě věnoval parkouru?
Daniel: Abych řekl pravdu, tak nemám ponětí. Tenkrát jsem neměl nikoho, kdo by mě vedl, nebo mi ukázal správný směr. Prostě jsem jednoduše byl venku v ulicích a zkoušel, jak udělat backflip, který byl tenkrát ta největší překážka. Šel jsem s kamarádem ke zdi a strávili jsme celý den zkoušením skočit z ní salto. Dost prvotních pokusů bylo docela strašných . Strávil jsem spoustu času dopadáním na kolena, ale nakonec jsme se začali přirozeně zlepšovat. A potom jednoho dne, když jsme dělali salta v ulicích, k nám přišel ten samý Capoeira chlapík, kterého jsem tenkrát viděl, a byl ohromený tím, čeho jsme byli schopní. No a tak se to dostalo k bodu, kdy jsme založili malou skupinu capoeiry a společně jsme trénovali. Nebyl to instruktor ani cokoliv podobného. Jenom miloval pohyb. Byl to samouk, který se učil skrz sledování videí. V podstatě jsme všichni dělali společně pokroky, až jsme vytvořili skupinu jménem Flashkick.

Jak dlouho to trvalo?
Je to smutné, protože jakmile jsme já a můj kamarád Martin začali dělat opravdové pokroky, původní chlapík tak nějak ztratil motivaci, protože jsme se dostali do bodu, kdy jsme byli schopní dělat více věcí než on. Takže Flashkick začal pomalu upadat, protože skupina začala ztrácet víru. Martin a já jsme se rozhodli opravdu vyrazit do ulic, hlavně po zhlédnutí Ripley’s.

Měl jsi vždy přirozené sklony k pohybu jako takovému?
Daniel: Moje inspirace pochází z pozitivity lidí, kteří mě obklopují. Například ještě jako dítě jsem bruslil s bratry. Byli pro mě jako bojovníci, byli nezničitelní, proto jsem chtěl vždycky dělat to, co dělali oni. Ale zlepšoval jsem se v bruslení velmi rychle, až se to dostalo do bodu, kdy jsem zvládal víc než oni. Byla to opět ta samá situace. Ztratili motivaci, protože jsem byl lepší než oni. Všechno, co jsem chtěl, bylo s nimi bruslit. Ať už zvládali nebo nezvládali to co já, bylo mi to jedno, chtěl jsem se jen hýbat s nimi.

Kdy jsi nakonec započal svoji parkourovou cestou, byli nějací lidé, kteří ti sloužili jako zdroj inspirace?
Daniel: Nešlo ani tak o lidi. Inspiroval a fascinoval mě fakt, že ve Francii existovali dospělí lidé, kteří to dělali, a to mě motivovalo k tomu, abych šel ven do ulic a zkoušel různé věci. Když jsem viděl Jump London, říkali tam, jak si v dětství hráli na ninji. Opravdu jsem jim chtěl říct, že to je to samé co jsem já roky dělal, ale stali se velmi rychle známými a kdybych k nim přistoupil a řekl jim, že jsem dělal přesně to samé, tak by to nevypadalo dobře. Předpokládal jsem, že by si mysleli, že jsem jen nějaké náhodné dítě, které mluví nesmysly. Takže jsem musel být trpělivý a držet se toho co jsem dělal a jestli mi to bylo souzené, naše cesty by se v určitém bodě střetly.

Přemýšlím, kdy jsem si tě poprvé všimnul…
Daniel: Nebylo to na Urban Music Festival v Earl’s Court? Pamatuju si, že jsem vás tam viděl.

Myslím, že ne. Poprvé jsem tě uviděl, ještě když jste používali přezdívku Urban Monkey a objevili jste se v místní televizi. Co musíš ocenit je, že tenkrát byly týmy i individuálové a tvořil se nový byznys a každý soupeřil o kousek koláče, co se týče uznání a pozornosti médií. Každý se špetkou talentu, který se nepohyboval v této oblasti, byl viděn jako nebezpečí a byl do jisté míry odstaven. Ale pamatuju si, jak jsem tě viděl v televizi a byl jsem unešen tím, cos tam dělal. Přesně si pamatuju, jak jsem zdůrazňoval členům mého týmu, že jsi někdo, koho bychom měli sledovat. Řekni nám něco málo o Urban Monkey a jak dopadlo stávání se známými?
Daniel: Věděl jsem, že k tomu, abych se posunul dopředu, musel jsem se v jistém slova smyslu stát vůdcem, proto jsem vytvořil Urban Monkey, což byla jen skupina přátel, která se spojila dohromady. Ale dokonce se i ta rozpadla, protože fungovala špatně. Proto jsem se rozhodl osamostatnit se a najít svou vlastní cestu.

Co tím myslíš, že fungovala špatně?
Daniel: Nechtěl jsem, aby mě lidi brali jako někoho lepšího než kohokoliv jiného, anebo jako někoho, kdo jako jediný motivuje lidi, aby šli ven a trénovali. Já sám jsem byl na cestě poznávání sama sebe. Nebyl jsem prostě připravený na takovou odpovědnost.

Kolik ti tenkrát bylo let?
Daniel: Myslím, že 17.

Ok, pojďme se podívat více zblízka na tvůj vlastní styl. Začal jsi cestu sebepoznání, ale v kterém bodě jsi začal opravdu vidět zřetelné zlepšení tvé úrovně?
Daniel: Tohle je celkem zajímavé. Předtím, než jsem nalezl parkour, jsem neměl celkem ponětí o tom, co bylo velké nebo malé. Neměl jsem ponětí o tom, co bylo dosažitelné a co ne. Pro mě double backflip nebyl o nic těžší než samotný backflip. Byla to jen přidaná rotace. Ale jak léta plynula a já se vrtal v internetu, zjišťoval jsem, jak se lidé hýbou a co je ohromuje. Časem to začalo ovlivňovat moje chápání toho, co je “velké” a co je “malé”, kdežto předtím to bylo vše založené na mých vlastních zkušenostech. Pamatuju si, jak v Londýně Chase udělal 720 butterfly ze zdi. Toho času jsem to nikdy nezkoušel, ale jakmile jsem to viděl na vlastní oči, pomyslel jsem si, že to zvládnu, a taky zvládnul… Dopadl jsem na kolena a každý reagoval stylem “co to děláš?”, ale já se zvednul, zkusil to znova a ustál to.

Je nějaká technika, která tě opravdu potěšila, když jsi jí poprvé zvládl?
Daniel: Nemyslím si, že by to byl jeden jediný pohyb. Těší mě, že jsem schopný se hýbat a že dokážu vyjádřit sám sebe skrz pohyb, způsobem jakým lidé v mojí škole nebo lidé v mém okolí nemůžou. Bylo pěkné vědět, že jsem byl prostě jiný. Vím, že to je špatně, ale miloval jsem utíkání před policií. Znáš to, utíkání přes střechy, přeskakování velkých mezer. Chápu, že to bylo špatně, ale tenkrát to bylo mnohem volnější. Nebyla žádná omezení, bylo to jen běhání a skákání mezi budovami. Bylo prostě krásné, když jsem byl ve vzduchu.

Nick Whitcombe mi říkal, že Vás dřív často honila policie. Kvůli čemu?
Daniel: Šplhávali jsme často na střechy. Mezi 15 a 18 lety jsem se často cítil sám. Vím, že jsem byl pro Nicka a ostatní kluky v Moretonu inspirací, ale cítil jsem se sám. Neměl jsem doopravdy nikoho blízkého, nebo někoho s kým bych mohl něco sdílet. Tak jsem šplhával na střechu Wetherspoonovi hospody. I když pršelo, vyšplhal jsem nahoru a pak tam seděl se slzama v očích a řval jsem tak nahlas, jak jsem mohl. Teď si uvědomuju, že jsem chtěl jen cítit emoce. Nechtěl jsem jen najít štěstí skrze parkour, chtěl jsem cítit emoce. To že jsem vylezl na střechu Wetherspoonu, byla jen cesta, jak vidět svět mým vlastním způsobem. Byl to můj svět, moje realita. Bylo povznášející pohybovat se po střechách, daleko od všech lidí tam dole. Takže to bylo něco, co jsem denně dělal, ale bohužel se do toho zapojila policie. Bylo to velmi frustrující, protože jsem si říkal něco jako “vy tomu prostě nerozumíte!”, no a tak jsem utekl pryč. Později se to dostalo do bodu, kdy jsem přestal utíkat, protože jsem byl v pro ně tak špatný, jako byla v mých očích policie s porozuměním. Snažil jsem se jim vysvětlit důvody toho, co jsem dělal, ale mnohokrát mě zatknuli. Od té doby se snažím vždy vysvětlit, co dělám a proč. Ale stejně se z toho v Moretonu stal velký problém a dost věcí se nedávno stalo, ale je to něco, na čem pracujeme.

Zákaz parkouru v Moretonu je všeobecně známý. Pomazané střechy a různé hroty… Co si o tom myslíš?
Daniel: Chápu, že se lidi staví negativně k věcem, které ONI nechápou. Rozumím komunitě Moretonu a tomu, proč se spojili proti parkouru, ale je to způsobené tím, že jim nikdo pořádně nevysvětlil, co to vlastně děláme. Oni jen prostě předpokládají, že to, co dělají děti, je automaticky veřejnosti škodlivé. Ostnaté dráty atd. použili jen proto, že jim nikdo důkladně nevysvětlil, co parkour je. Musíme to prostě přijmout.

Opravdu si myslíš, že kdybys tomu věnoval čas a vysvětlil bys jim, proč to děláte, porozuměli by?
Daniel: Ano, opravdu si to myslím a také jsme s tím začali, ale je to pomalý proces. Je těžké napravit některé věci, které jsme udělali, víš, co tím myslím, ne? Pro lidi je těžké tě najednou vidět v pozitivním světle, když tě po tolik let viděli jen jako člověka neposlušného a vzdorujícího vůči společnosti, nebo jako někoho, kdo byl zatýkán policií. A taky tomu moc nepomáhá fakt, že spoustu traceurů si k nám jezdí zatrénovat a budovy tak utrpěly určité škody. Pracujeme na tom, ale jak říkám, je to pomalý proces.

Je nějaká pravda na tom, že se tady rozvíjí akademie?
Daniel: Jo je. V podstatě Wirralská rada zavírá všechny místní knihovny a budova, která byla ve vlastnictví Beachwoodu, je dána zpátky komunitě. Poslední rok a půl jsem s jedním klukem pracoval na vizi pro budoucnost. Nejde jen nezbytně o parkourové centrum. Bude se to jmenovat “Movement Matters” („pohybové záležitosti“, ale také „na pohybu záleží“ – anglická hříčka s dvojím významem matters, pozn. red.) a bude zde možné dělat všechny možné věci.

Je úžasné slyšet, že se děje něco pozitivního, vzhledem k množství negativních věcí. Jak brzo se to rozběhne?
Daniel: Doufám, že proces stavění začne koncem tohoto roku. Máme 70 000 liber a požádali jsme o dotaci ve výši 1.5 milionu.

Jak vidíš současnou světovou scénu parkouru/freerunningu?
Daniel: Připadá mi to trochu prázdné, abych řekl pravdu. Viděl jsem spoustu videí, a připadalo mi to, jako kdyby se v nich lidé hýbali beze smyslu. Nevidím v tom duši. Připadá mi to, jako kdyby pohyb byl jen produkt z dob předešlých.

Myslím, že mnoho lidí s tebou v tomto bodě nebude souhlasit. Dříve jsi zmínil, že jsi hodně chodil za školu. Co tě odvracelo od systému?
Daniel: Byl jsem už téměř v bodě, kdy jsem se chystal přijmout to, jak mě označili. Bylo mi řečeno, že jsem dyslektik a že nedokážu číst nebo psát a já jsem to už málem přijal. Byl jsem v bodě života, kdy jsem musel udělat zásadní rozhodnutí. A to jestli to přijmout a pokračovat ve škole na základě toho, že to pro mě bylo správné, nebo se jen prostě držet toho, kdo jsem byl a chodit dál za školu, šplhat po stromech a být dítětem. Teď si uvědomuju, že to nebylo proto, že bych nedokázal číst či psát, ale bylo to proto, že jsem to nechtěl. Pomatuju si učitele, jak mi říkal “šplhání po stromech tě nikdy nikam nedostane!”. Jak ten se mýlil!

Zlehčeme téma. Co byl tvůj první profesionální projekt, který jsi dělal?
Daniel: Byla to reklama pro značku Rogers.

Ze všech profesionálních prací, které jsi udělal, sis nejvíce užil kterou?
Daniel: Wow. Těžká otázka. Víš, těch, které měly potenciál se stát vynikajícími, bylo spousty, ale protože mi nebyla dána volnost ukázat, kdo opravdu jsem, musel jsem dělat jen to, co oni přesně chtěli a to tak nějak způsobilo, že jsem v jistém smyslu ztratil zájem. Abych řekl pravdu, tak workshopy byly nejvíce zábavnou záležitostí, které jsem dělal. Jeden z nejlepších byl v Itálii se Sebastianem Foucanem a s Olegem Vorslavem, kde jsme byli 4 dny. Strávil jsem většinu času mluvením s lidmi a ani ne tak pohybem. Každý čekal, že se budeme hýbat, ale takto jsme jim aspoň mohli vysvětlit, že se nebereme, jako bychom byli odlišní od kohokoliv z nich. A poslední noc jsme se všichni dohromady hýbali a nikdo se nedíval na mě nebo na Olega. Prostě jsme se jen všichni společně pohybovali. Potom jsem si vyhlédl zvláštní překážku, na které jsem chtěl zkusit něco ambiciózního, tak jsem požádal DJe, aby vypnul hudbu, jelikož jsem se kvůli ní nemohl soustředit. Rozběhl jsem se ze dřevěné plošiny a skočil perfektního precisiona na zábradlí. Kdybych to udělal před meetingem, tak by každý reagoval tím stylem, že by začali tleskat a jásat, ale takto když jsem to skočil, tak se nic nestalo. Jen ticho a lidi potom pokračovali v tom, co dělali, a to bylo krásné. Poprvé jsem cítil, že se můžu hýbat kolem lidí, kteří mi rozumí. Ta energie tam byla opravdu silná.

Která země byla zdaleka nejlepší z tvých cest?
Daniel: Chile. Velice prahnou po tom, aby se stali částí světové komunity, ale sedl jsem si s nimi a vysvětlil jsem jim, že to, co mají, Evropa už nemá, a tím mám na mysli prostou neznalost parkouru a to, jak nejsou ovlivněni všemi těmi věcmi, které se staly. Bylo to prostě krásně nevinné. Jednoduše si užívali pohyb. Na druhé straně máte Rusko. Byly tam přede mnou spousty lidí, kteří se mi snažili ukázat, co umí, a potom čekali, že já udělám něco jiného.

Když jsi teď známý, stává se ti, že se tě děti snaží zaujmout, místo toho, aby to dělali samy pro sebe?
Daniel: Jo, je to frustrující. V Rusku to bylo něco jako obrovský jam a cítil jsem se opravdu trapně. Bylo mi to trochu líto, ale nemohl jsem se tam pohybovat a dát jim sám sebe. Prostě mi to připadalo jako špatné prostředí. Tak jsem tam jen stál a mluvil jsem s lidmi, s kterými jsem potřeboval. David Belle tam byl taky a byl na tom stejně. Jen tam stál a usmíval se. Bylo to celkem smutné.

Jsi spokojený se svou současnou úrovní?
Daniel: Podívej se, moje pozice je daleko za mými parkourovými dovednosti. Díky tomu, čemu věřím, jsem zmatený, protože nevím, čeho jsem schopen. Vlastně mě to přímo děsí. Nedávno jsem stál v koruně stromu, díval se dolů a říkal si “mohl bych klidně skočit dolů”. Kdybych měl důvod, tak bych z toho stromu skočil. Nakonec vždycky záleží na důvodu. Důvod, proč dělám parkour, je ten, že můžu pomáhat ostatním, můžu odpovídat na jejich otázky. Můžu se s nimi setkávat a sdílet s nimi svoje životní zkušenosti a možná jim i pomoci lépe porozumět jim samým. Neříkám, že to, co říkám, je vždycky správně, ale vím, že mám pozici, v které můžu mluvit k lidem. A kdybych měl dost velký důvod, tak není nic, co by mě mohlo zastavit před tím, abych udělal, cokoliv budu chtít. Stál jsem na tom stromě a toužil jsem z něj skočit.

O jaké výšce se to bavíme?
Daniel: Bylo to vysoko něco okolo 30 stop (cca 9 m) a v místním lese.

To mě vede k otázce, na kterou se nás neustále ptají, ohledně strachu. Řekněme, že se připravuješ k ambicióznímu skoku mezi střechami pro reklamu nebo něco podobného. Co se ti honí hlavou a jak se vypořádáváš se strachem?
Daniel: To bylo např. tenkrát v Elephant & Castle v Londýně a chystal jsem se na cat leap, který byl mimo moje schopnosti, ale cítil jsem potřebu to udělat. Můj adrenalin začal stoupat a cítil jsem se opravdu nervózně. A potom jsem si uvědomil, že to pro mě bylo špatně, protože jsem se snažil připravit na něco, o čem jsem se ještě nerozhodl, že to udělám. Ještě nejsem v té situaci, tak proč se připravuju na něco, co se ještě nestalo? Myslel jsem na budoucnost, i když jediná věc, které se můžeme držet, je přítomnost, tak jsem přijal fakt, že nemám kontrolu nad budoucností a díky tomu mi opět klesl tep zpátky k normálu a byl jsem opět klidný. Poté jsem udělal 15 kroků zpátky, rozběhl se a dal tomu všechno. Hned jak jsem skočil ze zábradlí, jsem věděl, že to nezvládnu, ale pak jsem opravdu přijal fakt, že nemám kontrolu nad tím, jaký výsledek to bude mít a že se s tím musím smířit. Na půl cesty vzduchem jsem se přizpůsobil, natáhl nohy, narazil do zdi a spadl na zem. Byla to jen otázka sekund a nic se mi nestalo.

Opravdu ses nezranil?
Daniel: Vůbec ne.

Je pro tebe těžké najít v této době motivaci?
Daniel: Ne. Jediný způsob, jak to popsat, je přirovnat to k Vánocům. Je to, jako když jsi dítě a jdeš spát celý nadšený, protože víš, že další den bude jedinečný. Každý den jdu do postele s velkým úsměvem ve tváři .

Tenkrát, když jsi začínal, to bylo všechno nevinné. Nebyly po ruce žádné zdroje, z kterých by se dalo učit. No a teď je naopak všechno přímo na zlatém podnosu a ve výsledku se děti učí mnohem rychleji. Myslíš, že to je dobře?
Daniel: Ať už se učíš pomalu nebo se chytáš rychle, pokud se neučíš všechny důležité věci, na konci dne jsi jen osoba co se nějak pohybovala. Jak jsem řekl, současná scéna je plná duchů, kteří se nehýbou s nadšením a vášní. Jde jim jen o to se naučit určitý trik. Možná lidi, co si to budou číst, nebudou souhlasit, a možná si to od někoho schytám, ale takhle to prostě teď cítím.

Je známé pořekadlo „vždycky je někdo lepší než ty“. Tlačí tě tato myšlenka vpřed??
Daniel: Ani ne. Není nikdo na světě, kdo by mohl být lepší Daniel Ilabaca než já sám . S nikým jiným se neporovnávám. Pokud je nějaký kluk, o kterém lidi říkají, že je výjimečný, tak mu popřeju hodně zdaru a budu doufat, že na své cestě najde to, co hledá. Nic z toho mě ale neovlivní, protože jsem nejlepší v tom být mnou.

V minulosti jsi vyslovil svůj negativní názor na soutěžení. Proč jsi tedy soutěžil v MTV?
Daniel: No jo, byla to soutěž, ale zároveň to byla Amerika. A všichni víme, co Amerika dělá světu. Amerika je místo, kde se určuje, jaký smysl budou nebo nebudou věci mít.

Ani trochu s tebou teď nesouhlasím. Hlavně v případě parkouru, protože ten vznikl v Evropě.
Daniel: Budiž. Zúčastnil jsem se proto, že mi to dalo příležitost pokusit se představit parkour na místě, kde spousta lidí nerozumí tomu, co vlastně parkour je.

Ale v USA už existují vzkvétající komunity.
Daniel: Snažil jsem se to změnit, ale bohužel jsem nikdy doopravdy nebyl součástí nějaké skupiny. Například jsem úmyslně vynechal určité epizody soutěže, protože jsem věděl, že tam jsou někteří atleti, kteří se chystali vyloženě ukazovat, čeho všeho jsou schopní, a já jsem opravdu netoužil si tam stoupnout a dokazovat, že já dokážu víc. Tohle jsem dělat nechtěl. Byl jsem tam z jiného důvodu, a to proto, abych lidem ukázal parkour ve správném smyslu.

Myslíš si, že jsi dosáhl toho, co jsi chtěl?
Daniel: Do určitého stupně ano. Ale podívej se na Ameriku. Jsou tam stále lidi, kteří absolutně netuší co je to parkour. Štěstím bylo, že MTV nás neposlouchalo a tak lidi začali ztrácet zájem.

Co tím myslíš, že neposlouchali?
Daniel: Soustředili se jen na koncept show a na to, co si mysleli, že lidi chtějí vidět. To co potřebovali, bylo něco víc než jen parkour. Neměli zájem o kluky, co si chtěli zasoutěžit jen jako přátelé. To prostě lidi nezajímá.

Původně to mělo být 12 epizod že?
Daniel: Jo, 12 epizod. Pozvali skupiny lidí a řekli jim jejich pohled na to, co by mělo být v představení. Prostě větší skoky, větší salta, a taky tlačili kluky, aby mezi sebou více soutěžili. Byl jsem osamocený. Šlo vidět, že ostatní nechtěli vystoupit ze skupiny a tak se drželi pospolu. Všichni to brali jako expozici, takže jsem v tom byl prostě sám.

Takže nakonec to pro tebe nebyla příliš příjemná zkušenost, co?
Daniel: Radši bych prožil ty nejhorší věcí, které by otestovaly, kdo doopravdy jsem, než tam jít znovu.

Nakonec to skončilo v polovině, že ano?
Daniel: Jo, skončili to. Je dobře, že si alespoň uvědomili, že to byla chyba. Teď si dvakrát rozmyslí, než udělají další díly. To, o čem si mysleli, že bude fungovat, očividně nefungovalo. Kdyby naslouchali, tak by to byl úspěch a totálně revoluční. Vydláždilo by to cestu ostatním.

Je ten koncept podle tebe mrtvý?
Daniel: Jo, je. Když mě poprvé kontaktovali kvůli pilotní show, myšlenka byla taková, že to bude rovnou soutěž. Strávil jsem něco přes rok tím, že jsem mluvil s Victorem Bevinem a plánoval s ním, jak by se to dalo udělat tak, že by lidi doopravdy mohli zachytit naší zprávu. No a tak jsme přišli s myšlenkou 3 kol. Prostě to poslední kolo bylo sice opak toho, co jsme chtěli, ale v těch předchozích 2 kolech, jsme mohli doopravdy vyjádřit, kdo jsme.

Pověz mi o situaci s rychlostním kolem.
Daniel: Měl jsem ten stejný pocit, jako když jsem byl v Elephant & Castle a připravoval se na velký skok. Stál jsem tam s Pipem a čekal, až budu moci skočit, ale musel jsem počkat, až MTV dodělá jejich rozhovory s ostatním. Bylo to strašně frustrující, protože ty překážky byly přímo před námi a my jsme je prostě chtěli překonat. Takže stres začal pracovat a začali jsme být pěkně nervózní. Pip je silná osobnost a má sílu na překonávání překážek, takže tím proletěl. No a pak jsem tam byl já jakožto poslední člověk, který má jít. Věděl jsem, že mě testují a věděl jsem, že je to moje příležitost. Tak jako tenkrát, adrenalin začal pracovat a já jsem byl pěkně vystrašený, tak jsem zavřel oči a pomodlil se. Bůh mi říkal, že to je moje chvíle. A z čista jasna všechen můj adrenalin byl pryč a já byl kompletně připravený. Rozběhl jsem se a vyhrál.

Takže pilotní epizoda vyšla dobře?
Daniel: Ano, ale smutná věc je ta, že nás ani nezahrnuli do rozvoje další série. Prostě jen předpokládali, že se přidáme později na palubu a nebude nám to vadit. No a později jsme zjistili, že to bude ten samý formát jako předtím a že čekali, že tím prostě projdeme znovu. My jsme jim na to říkali něco ve smyslu „ne, to nebudeme dělat“. Nejsem pokrytec, abych dělal to samé, co jsem dělal v úvodním díle. Proto jsem do toho většinu času nedával srdce.

Byla tam nějaká skutečná hádka?
Daniel: Jo, byla. Jednou jsme jen tak posedávali a já vstal a řekl jsem, že bychom to mohli zvládnout mnohem rychleji, kdyby nechali jednu osobu reprezentovat celou skupinu. Řekl jsem, že jsem ochotný si teď hned stoupnout a jít jménem celé skupiny, jak by podle nás měla show, epizody a jednotlivé akce vypadat. Victor Bevine mě vzal ven ze skupiny a řekl: „Nejsi od nás nijak odlišný. Kdo jsi, že jsi schopný si stoupnout a tvrdit, že můžeš mluvit za všechny ostatní?“. Odpověděl jsem mu, že má pravdu, a odešel jsem. A taky jsem mu řekl, že už nehodlám být jejich členem. Řekl jsem mu, že mě doslova z té skupiny vyhodil. Chtěl jsem jen, aby to lépe fungovalo.

Bylo rozhodnutí odejít nadobro z WFPF uvědomělé?
Daniel: Jo, bylo. Pokud mě někdo bude shazovat a říkat mi, že se nijak od ostatních neliším, tak nechci být jejich součástí a ani toho co dělají.

Musím se přiznat, že jsem nikdy neviděl žádnou epizodu od MTV. Když to utnuli tak brzo, znamená to, že to nemělo žádné uzavření a jen to prostě stáhli z přenosu?
Daniel: Jojo, je to mrtvé. Teď se snaží vymyslet nějaké jiné věci, které by s tímhle žánrem mohli provést.

Když si člověk v případě parkouru něco vydělá, tak nad ziskem většinou značně převažují ty veškeré nepříjemnosti okolo. Skoro se mi chce říct, že to je odsouzené k zániku, ale jen čas ukáže. Přesuňme se zpátky k začátkům. Pokud někdo chce následovat tvoji cestu a stát se profesionálem, jaké rady bys dal?
Daniel: Řekl bych mu, ať si za tím jde, ale ať není zklamaný, když to nevyjde. Na konci dne, by to neměl být nejzazší cíl. Měl by se těšit z toho co zrovna má. A to například z rodiny, přátel, atd. Jak jednou řekl Muhammad Ali: „Jestli máš být popelářem, tak buď nejlepším popelářem, jakým dokážeš být.“ (původní citát pochází od M. Luthera Kinga, jr., pozn. red.)

Hodně lidí si myslí, že pracovat ve filmech a reklamách je jedna velká paráda. I když to má hodně pozitiv, může to být velmi zdlouhavé a nudné. Mohl bys nám nastínit obraz o tom, jaké to doopravdy je?
Daniel: Všechno to není zábava, taky je to těžká práce. A určitě je to taky mentální bitva, protože s tím, jak to dlouho trvá, je těžké se neustále soustředit. Většinou lidi očekávají mnohem víc, než jsem ochotný dát. Všechno se to projeví na konci dne.

I přesto, užíváš si to?
Daniel: Užívám si to díky faktu, že už dávno vím, kdo jsem. Někdo, kdo by to nevěděl, by se možná mohl přetvarovat do podoby, kterou chce režisér. Ale nikdo nechce, aby po něm lidi šlapali. Místo toho chce, aby ocenili jeho přínos pro danou práci.

Jaký druh hudby právě teď posloucháš?
Daniel: Křesťanský Hip Hop a cokoliv, co se dotkne duše.

Ty sám jsi křesťan. Jak ti pomohla tvá víra v parkouru?
Daniel: Pomáhá mi při všem. Ježíš je jediná osoba, ke které doopravdy vzhlížím a každý den se snažím být víc jako on.

V tvojí kanceláři si člověk může všimnout docela velkého množství natáčecího zařízení. Když jde o téma filmové tvorby a parkouru, Youtube je největší nástroj pro celosvětové šíření myšlenek. Jak moc je to pro tebe důležité?
Daniel: V posledních několika letech jsem se tomu věnoval opravdu intenzivně, jelikož je to dobrá marketingová pomůcka k tomu, abych dostal svojí práci na scénu. Právě teď se víc soustředím na to, abych byl víc venku a trávil míň času doma, takže nejsem tak často na internetu. Vím, že je to pro lidi skvělý způsob, jak ukázat, kdo doopravdy jsou. Právě teď se aledržím zkrátka, beru to zlehka a vymýšlím nové strategie, jak se dostat zpátky do bitvy, ale tentokrát jiným způsobem.

Chystáš teda něco nového?
Daniel: Jo, něco se určitě chystá .

To rád slyším. Jaké ingredience jsou podle tebe potřeba, když se vytváří perfektní traceur?
Daniel: Emoce, a to jak se prezentují. Ne jen skrz jazyk našeho těla. Pro mě to není jen fyzická stránka. Když chceš doopravdy ukázat svojí duši, snaž se nemyslet stereotypně a zkus přistupovat k překážkám jinak než ostatní.

V jednom z tvých videí ses pohyboval přes dětské hřiště velice instinktivně a s dokonalou přesností nohou, což pro mě bylo opravdu něco jiného. No ale každopádně, máš nějaké dny v kanceláři, kdy nejde nic tak, jak bys chtěl?
Daniel: Celkem často. Často se prostě zastavím, dobře o tom popřemýšlím, a pak se vrátím přesně tam, kde jsem byl.

Trénuješ v prostředí gymnastické tělocvičny?
Daniel: Ne. Je to snový svět, kde se člověk jenom šidí. Když jsem byl v tělocvičně, tak jsem se tam jen tak poflakoval a zkoušel blbosti, ale nikdy jsem se na to nedíval jako na způsob, jak si zlepšit techniku.

Když už se bavíme o zlepšení techniky. Vidím, že si venku na zahradě stavíš obrovské nové zařízení z tyčí. A říct, že to je bestie, by bylo velké podcenění! O co se přesně jedná?
Daniel: Je to práce, kterou mám rozdělanou. Už dřív jsem měl v úmyslu rozložit starou strukturu. Způsob, jakým to stavím, je ztělesnění toho, jak moc se chci bát a jak moc velká výzva to pro mě má být. Když před tím stojíš, tak si připadáš jako trpaslík, a přesně to je to, co chci. Chci, aby to bylo jako žádná jiná překážka, taková, jakou nikdo nikdy neviděl. Chci si ji zkrotit a nakonec i ovládat. Pojmenoval jsem to archa a chci, aby byla v mojí zahradě, kde můžu strávit sám dost času rozvíjením svých schopností. Nikdo jiný než já tam pár měsíců trénovat nebude. Teprve až budu připravena, tak si tam budou moct přijít hrát se mnou i ostatní.

Držíš nějaký druh diety?
Daniel: Ne. Miluju svoje jídlo .

Máš štěstí, jelikož máš očividně rychlý metabolismus.
Daniel: Jím v podstatě cokoliv se mi zachce, ale až se dostanu do bodu, kdy si budu muset hlídat to co jím, tak si to hlídat budu.

Máš nějaký řádný tréninkový režim?
Daniel: Není to něco, na co bych se soustředil každý den. Všechno to záleží na okolnostech.

Kdyby ses měl vzdát jedné z následujících věcí, která by to byla? Rychlost, flow (plynulost), anebo preciznost?
Daniel: Vzdal bych se flow, protože ta souvisí s krásou a já si myslím, že jsem krásný i bez ní. Takže bych unesl ztrátu flow .

Takže jsi i skromný? Paráda. V čase tohohle rozhovoru jsi akorát dokončil Brink Tour. Pověz nám něco málo o této zkušenosti.
Daniel: Můj manažer kontaktoval herní společnost, s nápadem udělat propagační cestu pro novou hru Brink. Přišli jsme s tím tedy my a ukázalo se to jako obrovský úspěch. Výzvou bylo procestovat 8 různých evropských měst. Během cesty jsme se setkali s komunitami, s kterými bych se nikdy jinak sám nesetkal. Bylo to náročné, protože jsem se musel každý den věnovat intenzivnímu pohybu. A zajímavá věc se mi stala během cesty. Přistihl jsem se, jak držím půst. Nikdy jsem půstu nerozuměl, ale z nějakého důvodu jsem necítil potřebu jíst. Cítil jsem, jako bych se stával každým dnem silnějším, což byl úžasný pocit.

Dnes jsi mi říkal, že během cesty přes Francii ses náhodou potkal s Davidem Bellem a že to byla velice užitečná zkušenost. Řekni nám o tom víc.
Daniel: Připadalo mi to, jako by to byl osud. Už dlouho jsem věděl, že naše cesty se nakonec zkříží, ale nikdy jsem nevěděl kdy. Věděl jsem, že musím prostě žít svůj život a zvyknout si na to. Během naší zastávky v Lisses jsem se setkal se Sebastienem Foucanem. Prohodili jsme pár slov pro kameru a potom mi řekl, že volal Davidovi a že ten by si se mnou rád popovídal. Už dřív jsem to věděl od Kazumy, který je můj dobrý přítel. Kdysi mi říkal, že by se se mnou David rád jednoho dne setkal a popovídal si, což je úžasné. No každopádně, seděli jsme u Dame Du Lac a já jsem si mlčky dělal svoje věci. Nevěděl jsem, kdo to je, ale pod stromem seděl nějaký chlápek. Instinktivně jsem prostě věděl, že to je David, a tak jsem se zvedl a šel tím směrem. V jednom bodě jsem na něj neviděl, ale předpokládal jsem, že tam pořád je. No a tak jsem šel dál k tomu stromu a najednou šel naproti mně David. Oba dva jsme se na sebe usmáli. Jak jsem se však rozhlédl, tak jsem viděl, jak k nám jde můj brácha a společně s ním všichni ostatní včetně kamer. Chvíli jsem si myslel, že ztratím šanci podělit se s Davidem o to, kdo jsem. Chvíli jsme něco točili, a i když v tu chvíli jsem si to neuvědomil, tak můj brácha byl požádán, aby odešel ze záběru. Když jsem se pak na něj později podíval, bylo vidět, že něco není v pořádku. Tak jsem řekl Davidovi, že se potřebuji podívat, jestli je v pohodě. Sundal jsem si mikrofon a šel za ním, následován Davidem. Potom jsme všichni šli do Lisses a jen jsme si tak povídali a nakonec skončili u Davida doma. Tam jsme poslouchali hudbu, odpočívali a samozřejmě si taky povídali. Nechci moc prozrazovat, o čem konkrétně jsme mluvili, můžu akorát říct, že budoucnost je slibná.

Paráda. Myslím, že není lepší způsob, jak to ukončit. Děkuji ti, že sis udělal čas na tento rozhovor.
Daniel: Bylo mi potěšením. Opravdu si myslím, že je skvělé, že sis udělal čas a jel celou tu cestu do Moretonu osobně. Hodně to pro mě znamená.