napsal Raphael Koster, přeložil Jan Joanis Haluza

zveřejněno 06. 11. 2016

Zdroj: Parkourpedia.com

Následující text je překladem rozhovoru s Davidem Bellem, pořízeného v únoru 2009 těsně po natáčení Banlieue 13 Ultimatum. Překlad tohoto článku nebyl jednoduchý. Pro jednou nebyla média, která by převzala, co David řekl, takže úkolem bylo přeložit jeho řeč z francouzštiny do angličtiny [pozn. překl. a posléze do češtiny] co možná nejvíce doslovně, aby zůstalo zachováno jeho sdělení i tón.
[Poděkování patří Raphaelu Kosterovi za samotný rozhovor, a Benjaminovi Mossému za překlad do angličtiny.]

*Upozornění: následující článek obsahuje nevhodné, vulgární výrazy*

Proč ses rozhodl stát z hasiče hercem/kaskadérem?
Poté, co jsem byl hasičem, jsem nastoupil do armády. Byl jsem v námořní pěchotě. Bylo to náhodou, že jsem se ocitl ve filmové branži. Nebylo to vysněné povolání. Nebylo to něco, co bych chtěl od útlého věku. Co jsem chtěl, bylo, aby byl můj sport známý; aby byl parkour uznávaný. Můj bratr ukázal nějaká krátká videa médiím a ta se o ně začala zajímat, což mě dovedlo k filmu. Ale herectví rozhodně nebylo něco, co jsem chtěl původně dělat.
Teď, když jsem v tomto oboru, užívám si to a nehodlám plýtvat takovou příležitostí. Když se mi naskytne možnost hrát ve filmech, chytnu se jí. Jinak se posunu někam jinam. Ovšem momentálně neplánuji, že bych v této oblasti udělal kariéru.
Byl jsem neuvěřitelně spokojený s prvním Okrskem 13. Už tak mi stačilo, že budu tohle moci říct svým dětem. Když jsem ukončil práci na Okrsku, řekl jsem si: „I kdyby to bylo jen tohle, jsem rád, že mě sem parkour dovedl – moci ukázat parkour veřejnosti a stát se známým.“ Co se týče zbytku, nebudu si dělat plány k tomu co je a co se nestane.

Vyjadřuješ se, jako kdybys neudělal žádné rozhodnutí, jako by se to všechno stalo náhodou…
Ale tak se to prostě stalo! Nikdy jsem neměl nějakou strategii. Nikdy jsem se nesnažil prodat se ve filmu. Nikdy jsem o nic nežádal. Všechno to začalo s dokumentem, který vysílala televize. Odtud jsem bral, co lidé nabízeli. Ani u zatím poslední věci, Perského prince [pozn. překl. Prince of Persia], jsem se o práci neucházel, byli to oni, kdo mě kontaktoval během natáčení B13U. Volali mi asi čtyřikrát, naléhali, abych pro ně pracoval. Dělal jsem na jiném filmu, takže jsme se dohodli, že pro ně budu pracovat, když budu mít volno. Dnes je parkour používán všude ve filmech, jak se objeví nějaký závod nebo skok, hned je použit parkour. Teď si toho všímáme, skoky zjevně vypadají jinak.

Jaký je pro tebe rozdíl mezi přípravou na filmové skoky a osobním tréninkem?
Dělám zhruba to samé. Parkour, s tím jsem teď u konce. Lidé se o umění začínají zajímat, ale já už jsem ho hodně prozkoumal. Zajímám se taky o jiné věci. Když se mnou někdo mluví o parkouru, neřeknu „je pozdě,“ většinu času odpovídám „měl jsi přijít, když mi bylo dvacet, to jsem byl opravdu motivovaný! Parkour byl pro mě každou vteřinou mého života.“ Teď bych se mohl naučit na něco hrát, třeba na kytaru nebo tak něco; je prostě důležité, že se chci učit jiné věci. Parkour není jediná věc v životě. Když mi lidi říkají „parkour je super, musím ho dělat,“ já se zajímám i o jiné věci. Parkour je tréninková metoda, kterou by člověk měl dělat, protože pomáhá v přemísťování se ve městě i v přírodě a učí adaptaci. Pro mě je ale naučit se parkour stejně důležité, jako naučit se jiné věci, například vaření. Umět opravit auto nebo pomoct někomu se srdeční zástavou a tak vůbec. To je pro mě základem života. Nejsem jako nějaký osmdesátiletý guru bojových umění, který neustále opakuje ty stejné údery. Je totiž velmi pravděpodobné, že takový člověk nikdy nebojoval ve skutečném životě; řekl bych mu „přestaň s údery, uvolni se, žij normálně; užívej si života.“ Protože v tom, že se člověk příliš zaměří na jednu věc, není vůbec žádná pružnost. Tak bych nechtěl skončit. Když dostaneš svoje první diplom první pomoci, neznamená to, že budeš zachraňovat lidi každý den. Je to víc jako „když se něco stane, budeš vědět, co dělat.“ Parkour jsem vždycky trénoval s podobným stavem mysli. Takže seru na lidi, kteří mi říkají „hej, udělej demo nebo tak něco…“ Netrénoval jsem parkour, abych dělal cirkus. Pro mě je parkour něco osobního. Prostě se stal slavným. Nejsem tím, kdo ho dal na internet.

Je tohle důvod tvých neshod s Yamakasi, kteří posunuli parkour do filmů a show?
Ne. Ale když o tom přemýšlím, s Yamakasi nemám spor. Já, já jen trénuju, co mě naučil můj táta. Když posloucháte je, řeknou vám, že dělají něco, co sami vytvořili. A žijeme všichni na tom stejném místě. Skupina Yamakasi dokonce už ani neexistuje, všichni odešli; teď je to „Majestic Force.“ Když byla skupina Yamakasi, bylo to jako „jsme Yamakasi, to je sport.“ Teď se přiklánějí k Parkour Generations, protože ten projekt funguje dobře. A já se ptám proč? Měli jsme prostý sport, proč mu každý chce dávat nové jméno? „Je to jako parkour, ale říká se tomu nějak jako free running…“ Ale je to parkour! Když navštívíte jakoukoliv zemi na světě, řeknou vám „Hrajeme fotbal, volejbal.“ Název sportu se nemění. Tak proč měnit jméno parkouru? Ledaže by na tom chtěl někdo vydělat, pak by mohl říct „jsem zakladatel nového sportu, je stejný jako parkour až na to, že se skáče jen na jedné noze.“ Změnit jednu věc, aby mohl říct, že je zakladatel a mohl tak udělat kšeft. Cílem parkouru ale nejsou peníze, výdělek. Není v něm žádný oficiální cíl. Parkour by měl být předáván těm, kteří se ho chtějí učit. Když nemají peníze, nezáleží na tom, protože na to žádné peníze nejsou potřeba, jen kvalitní pár bot a to je vše. Teď všichni říkají věci jako „pozor, bude se otevírat akademie!“ A „Bude parkourové centrum blablabla.“ Ale já, já jsem se naučil parkour venku! Skutečný parkourový trénink má být venku. Se svými centry si můžete dělat, co chcete, třeba tam dát pár žíněnek, ale lidi vždycky skončí venku.

Co tě přimělo vytvořit parkour?
Táta mě ho naučil. Viděl a slyšel jsem spoustu věcí, které dokázal jako hasič – byl opravdovou legendou. A já jsem chtěl znát jeho minulost. Buď byl nadaný, v tom případě jsem neměl šanci být jako on, nebo tvrdě dřel, aby byl tak dobrý, a v tom případě mě mohl něco naučit. Až pak jsem si uvědomil, kolik věnoval tréninku. Trénoval tak, jak já ve svém životě nikdy. Ve srovnání s ním jsem jen dítě, které si hraje. Když pomyslím na fyzickou průpravu, kterou prošel, říkám si „tohle je cena za to, abych byl dobrý? To je kurva těžký!“
Hodně lidí platí za to, aby je jiní trénovali, ale představuju si, že kdyby někdo z nich trénoval s mým tátou jediný den, už by nikdy podruhé nepřišel. Tak těžké to je.
Takže hodně lidí zkouší trénovat lehce. „Pojďte dělat parkour, je to super.“ Ale kdybych vás zítra vzal na skutečný trénink, skončili byste s pláčem. To je to, co musíte vědět: budete brečet, budete krvácet, budete se potit jako nikdy dřív. Nemůžu vám o tom lhát. Když za mnou přijdete se slovy „chtěl bych se naučit parkour, ale opatrně, nechci na to tlačit,“ pak jděte dělat něco jiného. Je to pro bojovníky. Tréninková metoda pro bojovníky. Není to jako „chci se naučit bojovat, ale nebij mě moc silně, protože to nemám rád.“ Pokud jde o tohle, pak běžte dělat něco jiného. Když chceš být skutečným bojovníkem, prožiješ těžké časy.

K čemu je parkour?
To je snadné, máme dvě ruce – abychom chytali věci. Můžeme se chytit věcí tak, abychom se přemístili. Můžeme se zvednout, přitáhnout. Díky nohám můžeme běhat a skákat. Můžeme plavat. Když plavete, víte, že je to ve vás. Není to bezcenná schopnost.
Nemáte povinnost stát se ve všem specialistou, třeba horolezeckým expertem. Prožívat můžete stejně, a o tom, si myslím, život je. V ničem se neuzavírejte, nemyslete si, že jste našli pravdu a rozumíte životu. Spousta lidí se realizuje (otevírá svou mysl) skrze hudbu, malbu, a třeba i parkour. JAK není důležité. Důležitá je otevřená mysl, protože tak získáte určitou svobodu.
Myslím, že když člověk trénuje parkour, uvědomuje si, co znamená svoboda, hlavně v souvislosti se společností. Opravdu mi to otevřelo oči. Což ovšem neznamená, že stejný efekt to bude mít na někoho jiného. Co je dobré pro jednoho, nemusí být nutně dobré pro jiného.

Co je svoboda, kterou parkour přináší?
Po kvalitním tréninkovém dni, po fyzické přípravě, poznáš své schopnosti, zjistíš, že se můžeš rozvíjet, aniž by ses nechal obtěžovat ostatními. Respektuješ je, ale nenecháš se jimi obtěžovat.
Často se musím obhajovat, hlavně před policií. Na druhou stranu jim rozumím, když mě vidí někde lézt, můžou si myslet, že jsem něco ukradl. Takových obtížných momentů je spousta, až začínám uvažovat, že bych se přestěhoval do jiné země, třeba do Thajska nebo Británie, kde policajti nejsou jak osina v zadku.

Do Británie?
Přesně! I když je tam spousta kamer. Policisti tam parkour znají. Zatímco ve Francii jsou tak otravní, i když se ten sport začal rozvíjet právě tady. Parkour se poprvé objevil v médiích před deseti nebo patnácti lety, ale nikdo ho nezná. Stále dostávám ty stejné dotazy, pořád dokola. Když jsme na ulici, je to přesně jako když to před lety začínalo. Jsem tím frustrován, protože vnímání se nevyvíjí tak rychle, jak se vyvíjí parkour. Kdybychom jen měli možnosti, abychom mohli vytvořit něco dobrého; jenže nemáme. V současnosti se každý snaží udělat to svým způsobem; všichni se pohybujeme v kruhu. Ale všechno už mohlo být dávno hotovo! Nepřekvapilo by mě, kdyby se věci, které chci udělat, splnily, až mi bude šedesát a já už se nebudu schopen pohybovat jako dnes.
Chtěl bych udělat něco lepšího, možná vytvořit nějaké místo venku, podobné ulici, kde bychom se všichni mohli scházet. Vytvořil bych nadaci, a když bychom získali půl miliónu, možná milión, dva, eur, řekl bych „OK, pojďme investovat do nějakého místa na parkour,“ určitě bych netvrdil „skvělé, ale já si vezmu čtvrtinu, protože jsem zakladatel disciplíny.“ Ne, nevzal bych si ani cent. Kdybychom ty peníze získali, tak protože lidi chtějí mít takové místo. Pak bychom se sešli, nějaké takové místo vytvořili a bylo by to.
Když o tom přemýšlím, s penězi, které jsem vydělal na filmech a jiných věcech, a stejně je to u Yamakasi… kdybychom to dali dohromady, už by bylo hotovo. Namísto toho chtěl každý svou cestu, s nekonečnými hádkami o tom, kde to všechno začalo, aniž bychom byli ochotni připustit, že to všechno vzešlo z jednoho místa. Tak jsme se rozdělili, namísto toho, abychom byli jednotní. A teď jsme ve fázi „rozděl a panuj.“