Parkour.cz - Portál českého parkouru
 
 


Parkour & Freerun Jam Brno 2010 (reportáž)

Ereiko--21.6.2010

Autor: Ereiko Sinetal

Tak a je to tady. 7:00. Vstávám na JAM.

Mám smíšené pocity. Ještě před dvěma dny jsem si říkal, že tam radši nepojedu, že tam budu přespočet a budu k ničemu. Ale slíbil jsem Soníkovi a dalším, že je povezu autem. Tak jsem nakonec jel.

Dal jsem si dohromady věci, ručníky, pití a šel se osprchovat. Po úspěšné maturitě z osobní hygieny jsem se v 8:00 vydal k babičce. Ta mi nachystala nějaké jídlo, poradila mi, kudy kam v Břeclavi na nádraží a kladla mi na srdce, ať si nic neudělám. Vše jsem zodpovědně odkýval a v 8:30 jsem vyrazil do Břeclavi.

Cesta z Mikulova byla lehká. Sedlec, Valtice, Břeclav. V Břeclavi jsem se řídil podle babiččina návodu a nakonec jsem se k nádraží dostal. Do auta si ke mně přisedl Taláb, Mikyewicz, Karel a Andrea. Jenže cesta z nádraží měla jedno velké ALE.

Soník potřeboval nové tepláky. A tak jsme se zastavili v Kiku a hledali tepláky. Soník mezitím jel vlakem do Brna, takže jsme mohli vzít cokoliv. Po hledání oranžového trička, které Soníka symbolizuje, jsme se vydali k pokladně. Já jsem platil Soníkovi nové tepláky a Miky s Talábem mezitím zkoušeli hračky pro děti a narazili na věc, která úplně změnila celý další děj, jak děj JAMu, tak i toho, co se dělalo v autě cestou do Brna. Byl to kouzelný plyšový mikrofon, kterým jsem potom strašil celý JAM a dělal "reportáže" :D A tak jsem si ho koupil :D .

Poté, co jsme v Brně snad 7x špatně odbočili, jsme se nakonec dostali do Vaňkovky. Když jsme přišli na nádraží, jediná známá tvář byl Soník. Jo a Mike Prasopes Vaňáček. Asi po patnácti minutách dorazil někdo, koho jsem znal a s kdo mně sovjí přítomností potěšil, protože to byl člověk, se kterým si mám co říct a podlě mě máme hodně společného. Safo. A pak přišel i DarkS, takže mi z mých LPK přátel chyběla akorát sestava LPK Příbram, která se však dostavit nemohla, a tak jsem ji zastupoval sám.

Přesun na Petrov. Kecal jsem se Safem, a když jsme se dostali na Petrov, měl jsem chuť si skočit krásný preciz. Bylo to sedm stop, já skáču normálně i 9... strašně lehký preciz. A tak jsem si tam stoupl a zjistil jsem, že to nedokážu. Prostě něco uvnitř mně mi řeklo, že na to nemám. "Tohle skočím," řekl jsem si v duchu a znovu jsem se marně pokusil pohnout svaly ve svém těle. Spousta lidí se mi snažila odstranit ten psychický blok. Martin Grulich, Gabriel Harangi, Safo... ale nešlo to. Zklamát svým neúspěchem jsem přešel na jinou část - výlezi.

Mám problém udělat planch. Trenuju je skoro každý den, ale nemůžu se tam vyhoupnout. Prostě slabota. A Gabriel, Mikyewicz a další se mi to tam snažili vysvětlit. Po sedmém neúspěchu jsem si začal říkat, že to asi zabalím. Pak jsem se hecnul a pořádně se do toho opřel - a taktak jsem ho udělal. Ale udělal jsem ho. Zabral jsem každým slabým svalem svého těla a to nakonec vyvynulo sílu se zvednout přes rámec předchozích možností. Všichni mi tam začali tleskat a já pocítil, že se mi otevřeli dveře, který byly předtím zavřené. Udělal jsem "planch" a strašně mi to dodalo sílu. Cítil jsem se silnější než kdokoliv na JAMu. Byl jsem energie. Strašně mně to vyhecovalo a já se potom šel učit stojkování s Mikyewiczem. To se mi taky celkem dařilo. Poté byl zavelen odchod a já se hecnul.
Přiběhl jsem k tomu místu, kde jsem chtěl skočit preciz a bez přemýšlení jsem ho zkočil a dokonce jsem hned o další překážu udělal monkey. Další úspěch. Já prostě nesmím u skákání moc přemýšlet, což je vlastně paradox.

Vaňkovka a exhibice. Na plácku před východem z Vaňkovky, který znají hlavně ti, kteří tam grankovali na akci "Prostějov v Brně", se prostě pár lidí rozhodlo, že udělají pár skoků. Petr Vespalec, Martin Grulich, Taláb, Soník, Henny a další, jejichž jména už si nevzpomínám nebo je vůbec neznám :D Největší úspěch ale měla dívka, která sice nepatřila k nám, ale lezla po stromě a potom skoro spadla :D . To se jí všech 80 účastníků vysmálo :D .




Na Pis(o)árkách jsem se už soustředil na techniky. A zase já a Safo :D . Pokoušeli jsem se vylézt zeď (každému tam pokaždé chybělo asi 5cm, a Safo se dokonce i párkrát skoro chytnul oné římsy). Naplnilo mně to radostí.

Poté jsme já, Safo a DarkS natočili pár sekvencí, aby bylo na co vzpomínat. Měl jsem dobrý pocit, ale byl čas se loučit. Bylo 16:45. Rozloučil jsem se snad s každým a udělal jsem poslední videosekvenci jako "moderátor" pro Pk.cz :D .

Na vlakáči jsem se rozloučil se Safem. Je to strašně silný bojovník.

Autem jsem dojeli do Břeclavi. Tam jsme čekali na Soníka a malého Talába, až přijedou vlakem. Andreu už jsme vyložili u kostela. Když konečně přijeli (asi 3m po nás), šel Taláb starší schovat kolo k Mikyewiczově babičce, aby mohl se mnou, Soníkem, Mikyewiczem a Karlem do Mikulova na pizzu a pokec u mně doma. Já si nasadil Soníkovu kameru na hlavu a trošku jsem si zaběhal. Mezitím se do auta opět naskládalay všechny baťohy. Když přiběhl Taláb, zeptal se, jestli se i jeho batoh dostal do auta. Všichni sborově kývli, že ano.

Po příjezdu do Mikulova se ale Talábův batoh v autě nevyskytoval :D :D Všichni byly mrtví smíchy, tedy krom Talába. Ten měl naštěstí všechny doklady ("občanku jsem ztratil minulý čtvrtek, a nic jiného nemam" :D), mobil i klíče u sebe. Nechal tam jenom hotovost, krásný batoh a brýle. Vzhledem k tomu, že znám zákon přitažlivosti, jsem ho donutil, aby věřil v to, že až tam večer pojedem, že tam batoh bude.

Poté bylo jídlo (pizza) a drobný pokec v baru, který patří mým strejdům. A pak se stala osudová volba. Začalo pršet a nad Mikulovem se ukázala bouřka. Bylo teplo a my všichni spálení od sluníčka v Brně jsme dostali společný nápad. Během minuty byl realizován a pět traceurů vyběhlo z kavárny Compromise jen v teplákách a botech. Běželi jsme celkem dlouho, především na vytrvalost. Odhaduju, že to bylo tak 6km po Mikulově a pak ona cesta do Březí, kam jsme nedoběhli, aby to Karel přežil. Tudíž jsme to otočili kilometr za Mikulovem zpět.

Když jsme doběhli do Compromisu zpět (celý mokří a promočení, já osobně měl tepláky na ždímání), nikdo nás nechápal, ba dokonce nás 90% přítomných obvinilo ze šílenství. My jsme si ale objědnali čaje a šli si sednout na déšť. Poté jsem klukům půjčil suché oblečení a jelo se do Břeclavi. Mikyewicz a Karel museli domů.

Není větší síly, než zákon přitažlivosti. O tom se přesvědčil Taláb, když svůj vytoužený batoh našel na místě, na kterém jsme ho určili, že na 100% bude. Bylo tam vše, byl neporušený. A tak se jelo ke mně a pak jsme se chvilku dívali na film a všichni tři konečně usnuli.

Pár rad na příští JAM:
- Nikdy nenechejte Talába bez dozoru.
- Vždy se ho ptejte, zda má batoh.

Děkuji všem za tento skvělý den.


Pro Parkour.cz váš Ereiko Sinetal



stálý link